Praktické rady pro rozvoj řeči u dítěte s autismem

Nestanovujme dítěti limity předem

Během své dlouholeté praxe s dětmi s PAS jsem se naučila, že není dobré vytvářet věkové hranice pro učení řeči.  A to ani pro děti, které mají k diagnóze autismu připojenou diagnózu mentální retardace, dysfázie či naměřené nízké IQ. Diagnózy jsou pro nás pouze informace. Jednoduše začneme s každým klientem v tom věku, ve kterém se právě nachází. Pokud klient nevydává ani zvuky, učíme ho nejdříve používat hlasivky. Pokud dítě zvuky již vydává, učíme jej vytvořit ze zvuků srozumitelné slabiky, které mohou být součástí jakéhokoliv slova. Pokud má malou slovní zásobu, pracujeme na jejím rozšíření. Věříme, že klient je schopný udělat další krok. Jestliže dítě nepoužívá řeč funkčně, podporujeme jej v pochopení funkčnosti řeči a komunikace obecně. Je třeba počítat s tím, že dítě dané slovo či zvuk nemusí hned zopakovat, a nebýt tak zklamaný. Toto je nejdůležitější princip při učení řeči a čehokoliv dalšího, přestože nevypadá příliš metodicky. Děti lehce vycítí, jestli v ně věříme či na ně klademe přehnané nároky.

Je také třeba nepředvídat, čemu vlastně dítě rozumí a čemu ne. Mluvíme na dítě pouze na úrovni jeho věku. Nikdo nemůže spolehlivě určit, do jaké míry dítě rozumí. Nechceme je přehnaně podněcovat. Toto vědomí se mi vždy při práci s dětmi vyplatilo. Jestliže totiž budeme na děti všichni mluvit v jednoduchých příkazech, jak se pak má dítě naučit samo vyslovovat? Miminka se také učí pouhým nasloucháním toho, jak hovoří dospělí. U miminek se nezamýšlíme nad tím, když říkáme: „Tak a teď ti dám čistou plenku.“ Rozumí děťátko slovu plenka? Až ho uslyší mnohokrát zopakované ve stejném kontextu, možná slovu rozumět začne. Pokud ho ale vůbec neuslyší, nenaučí se ho.

Demonstrujeme smysl komunikace

Zkuste najít rozdíl mezi následujícími situacemi:

A) Jsem v herně s pětiletým Honzíkem, který zatím komunikuje jen pomocí zvuků.

Honzík drží v ruce auto.
Říkám mu: “Honzíku, to je auto. Řekni „auto“.”

B) Jsem v herně s pětiletým Honzíkem, který zatím komunikuje jen pomocí zvuků.

Na poličce je viditelně umístěné jeho oblíbené auto. Honzík se na auto začíná natahovat a ukazovat, že ho chce.
Říkám mu: “Honzíku, jestli chceš auto, řekni „auto“.”

Další příklad:

A) Maminka sedí s Honzíkem v pokoji a říká mu: „Honzíku, já jsem tvoje máma, řekni „máma“.“

B) Maminka hraje s Honzíkem hru. Drží ho za obě ruce a točí s ním. Honzík se směje a zřejmě se mu hra líbí. Maminka po chvíli zastaví, postaví Honzíka na zem a říká: “Honzíku, jestli chceš točit, řekni mi „toč“.”

Všimli jste si něčeho zásadního? Kdy myslíte, že má dítě větší šanci slovo říct, nebo se o něj alespoň nějakým způsobem pokusit? Která situace by se dítěti mohla zdát srozumitelnější?

V obou prvních příkladech (A) učíme dítě pouze papouškování (tohle je auto, řekni auto).

V druhých příkladech (B) už názorně ukážeme, co vyplyne z toho, když se dítě pokusí slovo říci. Dítěti názorně demonstrujeme smysl slov. Každý člověk, lidi s autismem nevyjímaje, bude dělat spíše to, co mu dává nějaký smysl. Pokud chci, aby Honzík řekl „auto“ v době, kdy ho už drží v ruce, nebude v tom vidět žádný smysl. Proč by se měl pokoušet říci „máma”, když máma sedí vedle něj? Nepotřebuje ji volat. Nepotřebuje slovo vyslovit (i když je naprosto pochopitelné, že maminky, toto slovo od svých dětí touží slyšet).

Tento neefektivní způsob výuky řeči je velice častý. Může plynout ze zkušenosti s neurotypickými  dětmi. Všimla jsem si totiž, že moje děti po mně slova rády opakovaly, přestože nemusely vidět v opakování žádný smysl. Jestliže řekneme dítěti bez autismu, že to, co drží v ruce je auto a ono zopakuje „auto“, je dost pravděpodobné, že když dítě uvidí auto na místě pro něj nedosažitelném, bude schopné o něj tímto slovem požádat. Dítě pochopilo, že pokud něco chce, může o to požádat slovem, které se nedávno naučilo.

Tato skutečnosti je jednou z nejzásadnějších věcí, která může lidem s autismem chybět, proto je potřeba se ji naučit.

Člověk s autismem nemusí chápat, že když zná slovo „auto“ a ví, že toto slovo označuje skutečný automobil či hračku, může si o tento předmět osvojeným slovem říct. Dítě s autismem nerozumí tomu, že slova nejsou pouhé zvuky k zapamatování, ale používají se ke komunikaci. Nevědí, že slovy je možné vyjádřit a označit něco, co chceme. Toto je potřeba dítěti velmi zevrubně ukázat a vysvětlit. Některé děti si dokonce mohou myslet, že když si slova pomyslí v hlavě, my víme, co chtějí. V praxi často používám výraz „řekni mi to pusou“.

Soustředíme se na učení těch slov, které vycházejí z motivací dítěte a ukážou mu smysl slova

Slova dělíme podle určitých kritérií:

Předměty zájmu dítěte

• ty pak ukládáme viditelně do herny na komunikační poličku, například balonky, plyšáky, autíčka. Mohu to být i předměty méně obvyklé: brčka, vidličky, pokličky, víčka od sklenic.
• hračka by měla být vhodná do herny a bezpečná. Do herny bychom třeba nedali pytlík s čočkou.

Slovo pak vyžadujeme od dítěte v případě, že o věc nějakým způsobem žádá. „Jestli chceš míč, řekni „míč“.”

Slova akční:
–  akční slova se učí nejlépe. Dítě jasně vidí, co se stane, když slovo vysloví.

Příčina – následek
– řeknu “lechtej” = maminka mě pak zlechtá. Na rozdíl od toho, když řeknu “kolo” a dostanu za to bonbon, což je typický příklad nefunkční komunikace.

Akční slova jsou např.: běž, lechtej, foukej, mačkej, toč, foukej, jed´, čti, hod´.

Princip NÁLEPKOVÁNÍ

Princip nálepkování můžeme demonstrovat na následující aktivitě ježdění na dece. Představme si, že tato aktivita dítě zaujala. Při jejím provádění budeme používat slovo „jeď“ a budeme jej během hry co nejčastěji opakovat. Vyslovujeme ho zejména ve chvíli, kdy slovo koresponduje se situací, např. při rozjíždění, zpomalení, atd. Na tomto principu můžeme „nálepkovat“ další situace, např. když nás například dítě začne tahat za ruku, povíme mu: „Asi chceš říct „pojď“.“  Osvědčilo se mi více „nálepkovat“ a méně řeč od dítěte vyžadovat. Dítě musí slovo v komunikační situaci nejprve několikrát slyšet. Je však třeba přistupovat individuálně a na dítě netlačit.

V následujícím klipu uvidíte terapeutku, která využívá principu „nálepkování“. V momentě, kdy zjistí, že chlapečka s PAS zaujala hra škrabání nožiček, zvýrazňuje terapeutka opakovaně slovo „scratch“ (anglicky škrábat).

Ocenění každého kroku vedoucího ke slovu

Nikdy nekomunikuji na principu NEŘEKNEŠ – NEDOSTANEŠ. Chci však dítěti ukázat, že pokud slovo řekne, nebo se o to alespoň pokusí, dostane to, co chce vskutku rychle. Reaguji na každý pokus o vyslovení slova nebo prostý zvuk. Sama pak přinesu požadovanou věc z poličky přehnaně rychle. Jestliže se dítě o slovo ani nepokusí, dám dítěti jemně najevo, že mu příliš nerozumím. Dítě požadovanou aktivitu či věc dostane ale s mírným zpožděním. Zde zase reaguji přehnaně pomalu a demonstruji dítěti, že více rozumím slovům.

Legrace

Velká část rodičů i pedagogů si učení představuje jako vážnou věc, odehrávající se nejlépe někde u stolu. Mně se však nejvíc osvědčila zábavná forma či učení při hře. S dětmi se tak nasmějeme a jsme přirozeně v pohybu. Dítě je tak motivované, je ochotné pro věc udělat více. Množství rodičů si užívá se svým dítětem legraci a neví, že právě to je nejvhodnější čas k učení. Každá taková hra (honička, lechtání, vyhazování do vzduchu) se dá nazvat jedním slovem, a to pak můžeme dítě učit. Můžeme učit třeba „běž“, „lechtej“ nebo „nahoru“.

VHODNÉ NAČASOVÁNÍ

Dítě nebude reagovat, nebo bude reagovat jen málo a apaticky, pokud ho právě rušíme v jeho aktivitě. Pokud je uzavřeno samo do sebe, pokud o nás nejeví zájem, nerušme ho. Dospělí si málokdy uvědomují, že pro dítě je hra jako pro dospělého práce. A dospělí jsou od práce neradi rušeni. Dejme tento prostor i svým dětem.

Zcela zásadní pro učení řeči je oční kontakt. Učíme dítě pouze, když už se na nás dívá. Pokud například dítě lechtám a ono chce, abych lechtala dál, ale nedívá se na mě, požádám ho nejprve o oční kontakt. „Jestli chceš další lechtání, tak se na mě podívej.“ Nejprve demonstrujeme fakt, že pokud bude dítě od někoho něco chtít, je třeba, aby s ním navázalo oční kontakt.
Dítě tedy polechtám v momentě, kdy se na mě podívá.  Řeč požaduji ve chvíli, kdy vím, že se na mě dívá delší dobu.

Dítě logicky nebude vidět smysl ve vyslovení slova, pokud nebude pro danou věc nebo aktivitu dostatečně motivováno.

Od dítěte žádáme vyslovení slov jen tehdy, kdy vidíme, že danou věc/aktivitu skutečně chce (na věc se dívá nebo na ni ukazuje).

Akční slova učíme následujícím způsobem

Motivujeme dítě k nějaké akční, legrační hře (lechtání, honění, mačkání nožiček, točení za ruce, foukání bublin). Pokud se nám dítě nepodaří motivovat pro naši hru, nepokračujeme a připojíme se k jeho aktivitám.

Během hry využíváme hojně principu NÁLEPKOVÁNÍ.

Jestliže je dítě motivováno a dává nám nějak najevo, že chce hrát dál – směje se, dívá se na nás, můžeme po nějaké době aktivitu přerušit a říct:

Jestli chceš znovu lechtat, řekni mi: „Lechtej!“
Jestli chceš, abych dál foukala bubliny, řekni: „Foukej!“
Jestli chceš, abych dál mačkala tvoji ruku, řekni: „Mačkej!“

Oceníme a reagujeme na jakýkoliv zvuk. Cílem je podpora dítěte v procvičování slova, ne perfektní výkon napoprvé.

VHODNÉ PROSTŘEDÍ

V upraveném pokoji, kde s dětmi často pracuji, je minimum věcí, které by mohly dítě, ale i terapeuta či rodiče, rozptylovat. V herně nejsou předměty volně dostupné, ale jsou uložené na poličkách. Poličky slouží k modelu komunikace. Motivují dítě ke komunikaci s lidmi. Upravená herna pomůže dítěti soustředit se na sociální kontakt, ne pouze na věci.

Další podpůrné intervence

S rozvojem řeči u dětí mohou pomoci i další terapie, například dietní intervence, podávání suplementů, Handle program, Neuro-vývojová terapie atd. Čím méně rušivých vlivů v těle, tím lépe se dítě soustředí a tím vyšší je šance, že se dítě naučí vyjadřovat verbálně.

ROZVOJI ŘEČI SE TÉŽ DO HLOUBKY VĚNUJI NA TOMTO ON-LINE WORKSHOPU:

Jak rozvíjet dítě s neurovývojovou poruchou v domácím prostředí

 

Všechny on-line workshopy projektu ROZVOJ HROU s tématikou autismu najdete zde.

Všechny živé akce projektu ROZVOJ HROU najdete v kalendáři akcí.

Linda Cecavová – poradkyně v oblasti PAS