CO MŮŽEME UDĚLAT, KDYŽ NA NÁS DÍTĚ S  AUTISMEM MLUVÍ, ALE MY MU NEROZUMÍME     

ROZVOJ ŘEČI: CO MŮŽEME UDĚLAT, KDYŽ NA NÁS DÍTĚ S  AUTISMEM MLUVÍ, ALE MY MU NEROZUMÍME

    

 AUTORKA: LINDA CECAVOVÁ

   Představte si následující situaci.  Jste na dovolené v Itálii a sedíte v krásné restauraci. Na jídelním lístku vás zaujala jedna místní specialita a rádi byste si ji objednali. Jelikož máte za sebou několik lekcí italštiny pro samouky, rozhodli  jste se, že si zkusíte objednat v italštině. Číšník přichází, vy mu přednesete svoji objednávku. Číšník ovšem nerozumí ani slovo z vaší „italštiny“.

Může reagovat několika způsoby:

a)      Řekne, že vám nerozumí, nanejvýš chvíli počká. Když svoji výzvu přednesete stejným způsobem, tj. pro něj nesrozumitelně, začne vás ignorovat, možná se i rozčílí.

b)      Ocení, že se snažíte mluvit jeho jazykem. Chce vám pomoci, a to tak, že zpomalí svoji řeč, pokusí se dorozumět „rukama nohama“, vezme si na pomoc jídelní lístek a zkusí se v něm jídlo vyhledat, možná ale nakonec přinese něco úplně jiného.

 

     Je možné a dost pravděpodobné, že i v druhé situaci (přátelský, nápomocný číšník) nedostaneme přesně to, co chceme. Otázka však zní: „Co dělat, aby vás nepřešla chuť mluvit italsky?“ Pokud byste se znovu setkali s číšníkem ze situace A, měli byste chuť s ním opět domluvit, nebo to vzdáte?

 

      Setkávání s lidmi s PAS, kteří tzv. mluví svojí řečí (evidentně na nás mluví, nebo si něco říkají pro sebe, ale my nerozumíme, nanejvýš útržky) je pro mě takřka na denním pořádku.  Reakce okolí dítěte se dají shrnout do tří bodů:

a)      „Já ti nerozumím!“

b)       Ignorování. Po delším čase začíná okolí dítěte jeho „řeč“ ignorovat, jelikož na ni nedokáže adekvátně reagovat.

c)        Rodiče dítě litují.

      Tyto reakce děti však demotivují.  Ty se pak mohou snažit mluvit stále méně a méně, když nemají žádnou odezvu.

  

DŮLEŽITÉ JE DÍTĚ MOTIVOVAT, ABY SE POKOUŠELO MLUVIT DÁLE, PŘESTOŽE MU NEROZUMÍME!

 

 

CO MŮŽEME UDĚLAT, KDYŽ DÍTĚTI NEROZUMÍME, ABY NENASTAL ODPOR KE KOMUNIKACI SAMOTNÉ:

 

    

• DÁME DÍTĚTI NAJEVO, ŽE VÍME, ŽE SE SNAŽÍ NĚCO SDĚLIT.

Důležité je zareagovat nějak!  Není potřeba dát dítěti přesnou odezvu. Důležité je nabídnout alespoň něco („Ty mi něco říkáš, nechtěla jsi knížku?“ A hned nabídnu knížku. „Ty asi něco chceš, nemám tě pohoupat?“ Nabídnu houpačku.). Dítě se sice může zlobit, že nedostane přesně to, co chce, na druhou stranu, kdyby však nedostalo reakci žádnou, byla by pro něj situace ještě více demotivující.

 

• REAGUJEME NADŠENĚ (pokud možno)

Ukazujeme dítěti, že jsme rádi za to, že se pokouší mluvit. V žádném případě neukazujeme své zklamání z nesrozumitelné řeči a oceňujeme jeho pokusy. („Díky, že na mě mluvíš“, „Slyším, že něco říkáš“.)

 

• JSME AKTIVNÍ POSLUCHAČI

Řeč dítěte si zaslouží naši plnou pozornost, i když jí nerozumíme. Je třeba dítěti ukázat, že mu nasloucháme. Je také dost možné, že když se na jeho řeč zaměříme, můžeme některému vyjádření porozumět. Také je důležité si uvědomovat, že bychom neměli dítěti skákat do řeči, alespoň v případě, že to situace dovolí.

 

• KDYŽ SE NÁM ZDÁ, ŽE JSME NĚČEMU ROZUMĚLI, REAGUJME! 

    Mnoho rodičů zbytečně dlouho přemýšlí nad tím, jestli to, co dítě právě řeklo, myslelo opravdu vážně, nebo to byla echolálie, či jen náhodný zvuk.  Reagujme za všech okolností! Pokud totiž dítě slovo skutečně zamýšlelo (a já vždy věřím, že ano), tak pro něj naše pasivita může být dalším důkazem nedůvěry v mezilidskou komunikaci. Pokud dítě slovo použilo echolálicky nebo náhodně, tak tím, že na něj budeme reagovat, nic nezkazíme. Naopak mu můžeme dokázat, že jeho projev má pro nás význam (např. ME = MEDVÍDEK).

VZTEKÁNÍ/PLÁČ:

Pokud snaha o komunikaci vyvrcholí pláčem a vztekem není důvod k panice. Doporučuji krátce projevit dítěti empatii (i v případě, že nevíme, jak moc dítě rozumí „Asi tě štve, že jsme se nedomluvili.“). V  momentech afektu nereagujeme nijak nadšeně, rychle a afektovaně. Zvolíme spíše klidnější a pomalejší reakci. Nedoporučuji dítě litovat, to jeho frustraci spíše prohloubí. Namísto lítosti doporučuji povzbuzení „Příště na to zkusíme spolu přijít“. 

 

ZDE JE NÁZORNÝ PŘÍKLAD DOPORUČENÝCH REAKCÍ:

 

1)      DÍTĚ: (dívá se nám do očí nebo naším směrem a říká) „Bááee.“

NAŠE REAKCE: „Ty něco chceš!“  „Chceš balon?“ (Pošleme dítěti balon)

 

 

2)      DÍTĚ:  (dívá se na poličku s hračkami) „Takutaa.“

NAŠE REAKCE: „Asi chceš něco podat!“ (Reagujeme nadšeně, dítě se pokouší mluvit!) „Auto?“ (Podáme auto). Jestliže dítě svoji výzvu zopakuje, snažíme se trpělivě podávat další věci, než přijdeme na to, co chce. Pokud však nepřijdeme na to, oč dítě žádá, nic se neděje. Protentokrát jde o proces komunikace.

 

 

3)      DÍTĚ:  „Aha h mama“

NAŠE REAKCE: „Myslím, že jsem tě slyšela říct „máma“. Maminka je v kuchyni.“ (I když si nejsem jistá, jestli dítě o mamince mluvilo)

DÍTĚ:  „Jí jí jí“

NAŠE REAKCE: „Nejsem si jistá, jestli jsem rozuměla, ale chtěl jsi  jídlo?“ (Nabídneme jídlo.)

 

 

Zmíněné tipy nemají být zárukou pro zázračné rozmluvení se dítěte. Berte to spíše jako návod pro to, aby dítě zůstávalo motivované k řeči a abychom tuto motivaci nevhodnou reakcí nepotlačovali.

Pokud si uvědomíme, že jakákoliv naše reakce může vést minimálně ke zmírnění frustrace z nepochopení se, ať už u rodičů či dětí, je to vykročení správným směrem.

 

LINDA CECAVOVÁ

www.rozvojhrou.cz