Co se člověk s poruchou autistického spektra skutečně potřebuje naučit?

25.4. 2020Linda Cecavová 0 Komentářů

Co se člověk s poruchou autistického spektra skutečně potřebuje naučit?

Pracovala jsem se stovkami dětí s PAS více než 20 let. Za tu dobu jsem si všimla jedné zajímavé souvislosti. Když vyslovíme slova „vzdělání“, „učení“, „hra“, velká část z nás si představí dítě sedící za stolem a učitele, který s vážnou tváří předává dítěti potřebné znalosti. Obsah probírané látky se přizpůsobuje podle věku dítěte. Malým dětem můžeme ukazovat obrázky v knížce, které patřičně pojmenováváme a učíme je dětské říkanky. Starší děti mohou třídit objekty podle velikosti, barvy či písma, malují atd.. Člověk s PAS však potřebuje ještě něco dalšího, zcela zásadního.

Čtení, psaní, počítání, barvy, třídění atd. jsou jistě velice prospěšné aktivity pro náš rozvoj, ale v případě člověka s autismem určitě ne ty nejdůležitější. Děti a dospělí s autismem nemusí plně chápat pravidla světa ostatních lidí. Nemusí vědět, jak si říci o to, co zrovna potřebují. Nedovedou vysvětlit, že dveře musí být vždy otevřené v určitém úhlu nebo, že je hlava bolí tak, že si do ní musí tlouct. Neumí si poradit se smyslovým přetížením a těžko zvládají stres. Důsledkem toho je, že se uchylují do svého světa, jako jejich ochrany, nebo se snaží s okolím domluvit často velmi neefektivním způsobem, např. pláč, vztek, agresivita, komandování, křik atd.

Učení a vzdělávání autistického dítěte by se mělo zaměřit hlavně na jeho sociální stránku, tedy vztahy s okolím. Dítě (i dospělý) s autismem se totiž bude jen velmi těžko od druhého něco učit, bude-li s ním mít špatný vztah či k němu bude vyloženě cítit odpor. Jestliže dítě ostatním nerozumí, je pro něj jednodušší vytvořit si vlastní svět, ve kterém je vše předvídatelné a srozumitelné. Je třeba mít na paměti, že člověk je přirozeně nastaven k učení nápodobou, k pozorování ostatních a postupnému zapojování se. Knihy, kartičky, didaktické pomůcky či tablet člověka prostě nenahradí.

Primární je dítěti ukázat, že může být pochopeno od druhých a že i tito lidé mohou být milé a důvěryhodné osoby, s nimiž se dají prožívat hluboké vztahy. Můžeme tak dítě přesvědčit o tom, že učení se od druhých může mít nějaký pozitivní výstup. Že se od nás může naučit pochopit druhé, kteří se pro něj stanou předvídatelnější, a bude schopno jim porozumět. V prvé řadě je třeba se zaměřit na vztah dítěte s jeho nejbližší rodinou. Dítěti dokazujeme, že je přijímáno takové, jaké je. Zajímáme se o jeho motivace, připojujeme se k jeho aktivitám.

Častým a neefektivním krokem ve vzdělávání člověka s PAS je jeho předčasná integrace do kolektivu. Dítě má už tak potíže fungovat v domácím prostředí se svými blízkými, natož v prostředí zcela novém a nepředvídatelném (školka, škola). Dítě nemusí být na změnu připravené, čímž se jen zvyšuje míra stresu. Je jasné, že jsou děti s PAS, kterým školka i škola velmi prospívá. Ty jsou však v tomto ohledu již zralé. Je tedy zcela nevhodné očekávat od integrace vyřešení problémů týkajících se sociálního kontaktu. Tak jako u všeho je třeba, aby první krok udělali rodiče a blízká rodina.

Často také pracuji i s dětmi, které mají na PAS pouhé podezření, tj. vyvíjí se nestandardně. Jejich rodiče učím povzbuzovat zájem svých dětí o okolní svět a komunikaci v domácím prostředí.

U dítěte s PAS je potřeba se soustředit na:

vztahy s lidmi
oční kontakt
efektivní komunikaci
interakci s druhým člověkem
zvládání stresu
učení se relaxovat
zájem dítěte o svoje okolí (hlavně lidi)
míru pozornosti
respektování hranic
zvládání krizových situací
imaginární hru

Příklad z praxe:

Pracovala jsem s 10letým autistickým Honzíkem a jeho rodinou. Honzík zpočátku působil velice vystresovaně a napjatě. Celou rodinu neustále zahlcoval nesplnitelnými požadavky. Choval se agresivně a hlučně. Navíc ze speciální školy přicházel unavený a vystresovaný. Svá sezení s Honzou jsem si natáčela a pak pustila rodičům.

Rodiče měli možnost vidět záznam, kde si s Honzou téměř hodinu „hraju“ a velice často se spolu smějeme. Honzova oblíbená hračka byla volant od auta, využila jsem jej tedy jako motivaci. Celé sezení jsme s volantem jezdili, zatáčeli, nadskakovali atd. Honza působil uvolněně. Nicméně jeho tatínek shrnul sezení velmi zajímavě: „ No, tak jste si tam hezky zablbli, ale, kde je to učení!?“. Tato věta mi otevřela oči a přivedla k poznání, že většina lidí si práci s dětmi s PAS představuje naprosto jinak než já.

Honzík se potřeboval naučit zvládat svoje prostředí, respektovat hranice a uvolnit se. Všechny tyto aspekty se však daly trénovat v přirozené hře. Při hře jsme například procvičovali hlasitost Honzíkova verbálního projevu. Ukazovala jsem mu, že na hlasitý, rozkazovačný tón (když chtěl, abych ve hře pokračovala) nebudu reagovat, a předváděla jsem, jak bych chtěla, aby na mě Honzík mluvil. Za příjemný a milý tón hlasu jsem ho vždy ocenila konkrétní pochvalou („Ted´se mi líbí, jak na mě mluvíš.“) a vždy nadšeně pokračovala ve hře. Honzík byl uvolněný a učení se mnou bylo pro něj nejspíše příjemný prožitek.

Přirozená hra nám dává velkou škálu možností. Dítě se učí hlavně v momentě, když chce samo a je mu to příjemně. Ani oční kontakt a komunikace se nedají vynutit. Podle mých zkušeností je 5 minut dobrovolného a soustředěného učení (hry s jiným člověkem) mnohem efektivnější než hodina vynucené pozornosti.

Nejsem velký zastánce učení v klasické podobě, a to vsedě za stolem. Nejen pro neurotypické děti je dlouhé sezení nezdravá aktivita. Absence pohybu při učení je pro samotný proces vzdělávání kontraproduktivní. Toto mohou potvrdit i mí spolupracovníci z Handle programu. Některé děti s PAS sami říkají, že se bez pohybu (skákání, houpání či běhání) nedokážou soustředit. Když pracuji s dětmi, málokdy sedíme za stolem. Častěji pobíháme, skáčeme na trampolíně nebo se klidně válíme po zemi.

Přestože se směr mého poradenství zaměřuje zejména na sociální oblast, pokud to situace dovolí, učíme se s dětmi hravou formou počítat, poznávat písmena, barvy nebo třeba zvířata, se kterými si hrajeme.

Většina rodičů mi přizná, že je pro ně mnohem důležitější, aby jejich dítě bylo spokojené, usmívalo se, tulilo se, komunikovalo a dívalo se do očí než to, jestli umí všechna čísla a roztřídit víčka podle barev.