Tak velký a ještě…“ (se vozí v kočárku, nosí plínky, má dudlík, nenakrmí se sám apod.).
NAPROSTO ZBYTEČNÉ KOMENTÁŘE a bez špetky porozumění situaci dítěte i rodičů. Obzvláště pokud se to týká dítěte s autismem, kde nějaká odlišnost na první pohled není vidět.
Například starší dítě v kočárku nebývá projevem lenosti rodičů nebo dítěte.
Dítě často z kočárku odmítá vylézt a má k tomu své důvody – úzkost, senzorické obtíže nebo jiné vývojové potřeby.
Úzkostné dítě může kočárek vnímat jako bezpečný přístav.
Pro dítě s neorganizovaným vestibulárním systémem může být chůze v náročnějším prostředí velmi obtížná a může se mu motat hlava.
Dítě s nižším svalovým napětím může delší chůzi zvládat jen obtížně nebo ji může pociťovat jako bolestivou.
Dítě se slabším vnímáním těla v prostoru (propriocepcí) se venku hůře orientuje a potřebuje fyzickou oporu kočárku nebo náručí rodiče.
Některé děti jsou také impulzivní a mohou utíkat. Připoutání v kočárku může být rozumný způsob, jak se bezpečně dostat z bodu A do bodu B. Nejedná se o nevychovanost, může to být prostě nezralostí nervového systému.
Někdy je dítě po nemoci a jednoduše nemá sílu delší trasu ujít.
Děti s autismem se mohou naučit používat nočník nebo toaletu později, protože hůře vnímají vnitřní procesy těla.
Mnoho dětí s autismem má také velké potíže s příjmem potravy. Pokud je tedy jediný způsob, jak do dítěte dostat jídlo, krmení – i ve vyšším věku – je to pro rodiče logická a správná volba.